Vzpomínám na svůj první půlmaraton

Při své běžecké pauze vzpomínám na úžasné zkušenosti, které mi běh přinel... Život mi předhodil pár lekcí o tom, co je a není důležité. Nic není zadarmo a přitom - ty nejlepší věci zadarmo jsou.

iDnes vyhlásila soutěž. Blogerka, která napíše nejlepší blog o běhání poletí do San Franciska. Na půlmaraton. Článek jsem si přečetla v lednu, ve chvíli, kdy už jsem věděla, že jsem těhotná. Jaká škoda, pomyslela jsem si, i když jsme miminko jakou dobu plánovali. Pak jsem si ale řekla, že sice nemůžu vyhrát, protože závod WE RUN PRAGUE ani nepoběžím, ale psát blog přeci můžu. Píši, protože mi to začlo bavit, i přinášet radost. A také píši, protože mě třeba někdo pochválí, že jsem ho pobavila, nebo že se v mém psaní pozná. Tak mě to strašně povzbudí, asi jako na 21 kilometru půlmaratonu, když vás kdosi, koho ani neznáte, začne povzbuzovat, že vás tím vyburcuje k rychlejšímu závěru...

Přesně to jsem zažila na Baroko půlmaratonu...

Byl to těžký závod. Jeden z nejtěžších, které jsem absolvovala. Prvních deset km stále do kopce. V těch bylo ještě dost sil, tak to šlo. Ještě jsem byla plna odhodlání a euforie ze startu. Tam jsem si ještě užívala krásnou přírodu okolí Plas.

Vzpomínám si ale, že už na devátém kilometru mi začali ze spodu šíleně bolet chodidla. Cesta byla velmi kamenitá a já každý kámen cítila. Bylo to úplné brnění. Asi jako, když si nohy přesedíte a cítíte mravence. Co budu dělat, více jak půlka přede mnou, napadalo mě. Nikdy předtím se mi to nestalo. Ale nevzdávala jsem to, běžela jsem dál. Každý uběhlý kilometr jsem v duchu oslavovala. Musím přiznat, že to mě to tenkrát hodně posílilo.

Někdy na 13 kilometru totiž přišel zlom a najednou to bylo lepší. V mysli se něco hnulo a já věděla, že už to dokončím. Bylo docela vedro. Vzpomínám si, že občerstvení bylo na každém 5. kilometru. Pít za běhu je velmi náročné, ale důležité. Šlo to ztuha. První tři občerstvovačky jsem využila. Na posledním pátým kilometru už ne, protože jsem v dáli před sebou viděla soupeřku, která se mi najednou zdála jako možná motivace jí dohnat. Na to, že jsem ještě na 10 kilometru nevěděla jestli závod vůbec dokončím to byl velký zlom. Byla tedy dost daleko, ale zkusila jsem to. Vůbec jsem neměla tušení kolik žen je přede mnou, protože jsme vybíhali v obrovském davu cca 500 běžců, kdy někdo běžel jen 10 kilometrů, někdo dokonce maraton.

Pak se mi soupeřka začla přibližovat. To mě posílilo. Zbývali tři kilometry do cíle. V porovnání s tou délkou - cílová rovinka. A to doslova, protože terén už byl daleko jednodužší. Už ne podél vyhřátých polí, ale vinul se hezky lesíkem ve stínu. To byla má šance. Konečně jsem si trochu odpočinula a teď do toho dám vše, rozhodla jsem se. A tak se stalo. Dokonce jsem dva běžce předběhla. Ale pak už sil ubývalo a cíl stále nepřicházel. Možná jsem zrychlila moc brzo, pomyslela jsem si.

Najednou se ale objevil běžec, který mě vyburcoval k nečekanému závěru. Ptal se mne, jak se mi běží a odkud jsem. (mé okolí neběžců často nechápe, jak si můžeme při závodu ještě povídat. :)) A pak pravil: "pojď", a šli jsme "do toho". Zrychlili jsme na posledním kilometru. V té chvíli jsem zase uviděla slečnu před sebou. Terén začínal příjemně klesat a já už jí byla v patách. V poslední zatáčce před cílem už jsem ji jen sledovala a čeklala na vhodnou příležitost ji předběhnout. Do této chvíle si svou pozici hlídala. Pak ale přišla zmiňovaná prudká zatáčka, poslední příležitost těsně před cílem, a tam to konečně šlo. Z posledních sil jsem se do toho opřela, předběhla ji a do cíle nasadila všechnu zbylou energii, co se ještě našla. Byla to úleva. Že to mám za sebou a že jsem to zvládla!

Skvělý pocit. O to radostnější, když jsem se ke svému překvapení ještě dozvěděla, že jsem doběhla první z žen. Z toho jsem si málem sedla na zadek, protože ta slečna navíc byla atletka z běžeckého oddílu v Plzni. Já jsem naprostý amatér, bez běžecké minulosti.

Krásná zkušenost! ZADARMO? Nebo ne?!