Laktační sprintóza, běhat lze i s kočárkem

„Hrozně ráda bych se šla proběhnout, ale …“ tak tohle jsem si říkala hned, jakmile už mi bylo trochu lépe po porodu císařským řezem. Moje představa byla, že porodím a hned se vrátím k běhání. Skutečnost je trochu odlišná. A to nejen proto, že tělo se z toho všeho srovnává. Přece jen odvedlo obdivující výkon. Ale nejde jen o to se zahojit. Najednou zjistíte, že musíte každé tři hodiny kojit a říkáte si, co když se malá vzbudí... 

Vše se zkrátka točí kolem dítěte - a tak je to v pořádku!

Nikde však není psáno, že by mateřská znamenala stop běžeckým ambicím.

Vše je o tom si trénink i další denní řád zorganizovat a nebránit se improvizacím.

Od začátku jsem věděla, že se chci ještě v této sezóně vrátit a že pro to udělám všechno. Ale vlastně se toho zas tolik nezměnilo – čas, který jsem dříve trávila v práci, trávím s Viktorkou, což mi přináší větší volnost.

Navíc  život s dítětem vás změní. Nazvala bych to jako takový osobní růst. Jste mnohem odolnější než dříve. Mnohem trpělivější. Mnohem laskavější. Mnohem citlivější, mnohem vnímavější, mnohem soucitnější, mnohem vynalézavější, mnohem praktičtější... Ano, i mnohem unavenější, někdy podrážděná, nevrlá... Když ale položíte na misku vah pozitiva a negativa, převažují dobré věci.

Také jsem, řekla bych, získala určitý nadhled. Uvědomila jsem si třeba, že život, ani mateřství není závod. Jak si to udělám, tak to budu mít. A štěstí není v tom být lepší než druhý, ale být spokojený, jak mně to vyhovuje.

Jelikož neběhám jen abych závodila s druhými, ale také pro svůj dobrý pocit, pro tu dobrou náladu, kterou po běhání mám, je jasné, že mi běh celé těhotenství chyběl. Ale řekla bych, že mé tělo ocenilo i při porodu, že jsem ho trénovala. Rychle se mi hojila rána a díky mému sníženému prahu bolestivosti jsem si hned po zákroku nechtěla nechat předepsat léky na bolest. Nebyla potřeba. Navíc rehabilitační sestra mě chválila, že jsem už druhý den po operaci běhala, prý jako kdybych ani po císaři nebyla. Šestinedělí jsem opravdu dodržela a na rady svého lékaře jsem necvičila.

Ale hned po šestinedělí, zatímco babička hlídala, jsem vyběhla.

 Bylo to jako znovuzrození. Nesnažila jsem se hned na poprvé dát nějaký výkon, ale parádně jsem si to užila. Byl krásný slunečný den. Vnímala jsem každý kámen pod sebou, čerstvý vzduch, jak mě ovíval, i tu radost z pohybu a vnímání vlastního těla a každého svalu. Překvapilo mne, že jsem na tom nebyla tak zle, jak jsem ze začátku čekala. Řekla bych, že nejhůř na tom byly plíce. Po 10 měsících, kdy jsem byla běhat naposledy se trochu zcvrkly. Všechno ostatní, jak kdyby nezapomnělo. Tvrdí se, že „tělo má paměť“. Běh jsem si užívala i proto, že jsem věděla, jak je to pro mě sváteční událost. Že si teď musím vážit každé chviličky, které mám pro sebe.

Ale něco jiného je jít se do týdne třikrát proběhnout a něco jiného vrátit se k běhání.

Je pravda, že jsem omezená tím, kdy mi ostatní vyjdou vstříc, kdy jsou ochotní hlídat a kdy se jim to hodí. Já sice jsem celé dny doma na mateřské, ale ostatní jsou v práci. Takže to zkloubit je opravdu někdy složitější, ale všechno se naštěstí dá nějak udělat. A když to nejde jinak můžu ještě běhat s kočárem. Dnes už je to velmi oblíbená aktivita pod názvem strollering. I tuto variantu jsem vyzkoušela. Nemám sice sportovní tříkolečkový kočárek, vhodný pro běhání. Po rovince, jak jsem záhy zjistila, to jde krásně i s klasickou "čtyřkolkou". Oproti normálnímu běhu to je náročnější hlavně na ruce a celkově ta zátěž nedovolí běžet tak rychle. Na posilování je to ale super. Navíc zabijete dvě mouchy jednou ranou - dítě je na čerstvém vzduchu a vy si zasportujete.

A jaké vlastně je běhání s kočárkem?

Zkuste si někdy strčit ruce do kapes a jít si zaběhat.